THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pod Trojským mostem jsou blátivé louže, obloha má barvu oceli a na květen je nepříjemná, lezavá zima. Přiznám se, že se mi do kovového trupu nákladní lodě Altenburg 1964 příliš nechce. Proč tu alespoň jednou nemůžu zažít koncert, kdy bude svítit slunce a chlad mi nebude kreslit tisíce hrotů husí kůže na předloktí? Ani tu nemají nic teplého k pití. Inu, pro umění se zkrátka musí trpět.
Večer zahajuje Taliánka Giulia Parin s projektem JULINKO ve své sólové podobě. Giulia tedy začíná se svojí tvorbou, kdy svůj nekonečným hallem násobený zpěv doprovází na stejně zefektovanou kytaru. Repetitivní stěny se tak mažou v jednu nečitelnou šmouhu, která jakoby neměla ani začátek, ani konec. Nejde v tom plavat a nejde se v tom ani utopit. Mazlavé bláto mi sviní uši, já se v mase zvuku brodím a efektová smyčka tomu přidává jen více a více nečitelnosti a lepkavosti. Možná je mojí chybou, že jsem před koncertem nepožil nic, co by mě dokázalo propojit s jejím světem. Očekávání uhrančivé, hypnotické drone-ambientní mlhy, za kterou tluče neofolkové srdce, se rozplývá v mase zvuku, která se mnou nedělá vůbec nic.
Göteborg, město hudbě zaslíbené. Hlavně tedy té hlasité a kovové. Tentokráte to ale nebude o švédském metalu a všichni to vědí. ANNA VON HAUSSWOLFF před rokem uhranula svět svojí kolekcí „Dead Magic“, ve které se pohybovala někde mezi opuštěnou katedrálou a mechanickou destrukcí. Písničky, založené na jejím kouzelném hlasu, mi připomenuly atmosféru „Fire On Babylon“, mojí popovou hymnu temnot, s videoklipem, co mě uhranul v devadesátkách. Tohle je ale sever. ANNA je mnohem syrovější, chladnější a nebojí se do jednoho zvuku smíchat kytary a kostelní varhany, které tu hrají prim. O tom, že tahle holka umí budovat atmosféru, není pochyb. Ve svém projektu BADO, se kterým přicestovala do Prahy, ale nepracuje s hlasem.
Na scénu se dere pětice hudebníků, ANNA zůstává vzadu za stolem a jímá se točit čudlíky. Vedle ní stojí čtyři další muži, někteří jsou její dřívější spoluhráči, konkrétně jde o Filipa Leymana nebo Davida Sabela. A ačkoliv tu máme celkem standardní nástroje jako kytaru, baskytaru a rytmický sampler, využívají se hlavně k tomu, aby generovaly hudební mlhu. Útroby nákladní lodi po chvilce rezonují, jakoby ohlašovaly její potopení. Oproti JULINKO se dronové hlomozící mase zvuku daří naplnit vcelku zaplněné podpalubí elektrizující atmosférou. Oproti mnohým jiným dark - ambientním projektům se tu nehraje na minimalismus a jemnocit. Zvuk pronikající, tlustý a hutný. Najde si vás všude. Ještě dlouho po skončení koncertu mi BADO cirkulují v uších.
11. května 2019, loď Altenburg 1964, Praha
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.